S aerovkou do Jugoslavie - cesta první

27.05.2014 18:19

 

S aerovkou do Jugoslavie - cesta první.

 

 

V roce 1965 fungoval obnovený Aero Car Club Praha ku prospěchu členů i ke spokojenosti Svazarmu. Železná opona se trochu pozdvihla, a Tonda získal dvě místa v zájezdu do Jugoslavie. Účastníci s novými vozy protestovali proti účasti starých krámů, které je budou jen zdržovat. Tondovi se nějak podařilo, získat povolení k uspořádání zájezdu pro dvě vozidla, navíc ještě s průjezdem Rakouskem.

 

Aerovky jsme tehdy používali k běžnému dennímu provozu, s nějakou opravou se muselo počítat, a žádný rozdíl, jestli to bude doma nebo někde na cestě. A tak jsme se jednoho krásného dne sešli u Mirošovic, kde tehdy končila dálnice. Tonda jel s Barčou, to byla šedá limuzina Aero 30, s manželkou a malým Toníkem, s naším čtyřsedadlovým litrem - každý přece ví, že "litr" je Aero 1000 - jel Láďa, já a Láďova dcera. Měli jsme malou hromádku šilinků a dinárů, stany, nafukovací matrace, vařič a propanovou bombu, na každý den masovou konzervu, snad i těstoviny, polévky v pytlíku a řadu drobností, Láďa měl i ploutve a kytaru. Na hranicích jsme všechno zapsali do celního prohlášení, a pokračovali směr Vídeň.

Za rakouskými hranicemi jsme si připadali jako Alenka v říši divů, dokonalé silnice, krajina upravená jako zahrádka, všude kytky, domečky jak z pohlednice. Na silnicích samá nová auta, řidiči slušní, mnozí nás zdravili, a nikde naši dvojici nerozdělili, možná věděli, že nemají zkoušet naše brzdy. Po krátké procházce Vídní jsme v lese postavili stany. Ráno pověstný Semering, dokonalá, široká vozovka, klopené zatáčky, stoupání do 10 %, pro aerovky žádný problém.

 

Pohoda skončila v Jugoslavii, silnice mizerné, domečky chudé, neupravené. V městečku Zelina  zvlěný asfalt, kdo ví, jak to dokázali vyrobit. Barča zachytila o zvlášť vysokou vlnu, Láďa stačil zastavit, já jsem posbírala díly tlumiče výfuku. Na konci městečka byl servis, ale majitel odmítal provést opravu, Češi stejně nemají peníze na zaplacení. Tonda vyžebral půjčení autogenu a Láďa začal svařovat. Majitel přinesl, co potřeboval svařit pro sebe, než Tonda namontoval tlumič, Láďa půjčení autogenu odpracoval.

Další cesta proběhla bez potíží, blíž k moři byly silnice lepší, krajina divočejší. Po krátké zastávce ve Rjece jsme konečně postavili stany v kempu v Crikvenici. Ve většině tam byli Němci, sem tam Holanďané, Čechoslováky jsme neviděli žádné. Naše aerovky budily pozornost, kolemjdoucí zdravili, prohodili s uznáním "Oldtimer, Škoda" , někteří znali ještě značku Tatra.

Užívali jsme si moře, bylo opravdu teplé, slané a modré. Turisté Jadran teprve objevovali, už blízko břehu bylo plno různých žouželí, o kterých jsme ani nevěděli, jestli jsou to živočichové nebo rostliny, všudypřítomní a nepříjemní byli mořští ježci.

 

Po několika dnech zavelel Tonda k výletu na Plitvičky, posal cestu, určil místo setkání a jel napřed. Na začátku cesty směrem k jihu dokonalý povrch jadranské magistrály, po odbočení do vnitrozemí byla nezpevněná cesta, stoupání, serpentiny, samý výmol. Láďa si liboval, jak litru chutná jugoslávský benzin, točil plnou dvojku, když zadek nadskočil, motor se odlehčil a roztočil, bum na zem, tvrdé přibrzdění. Stoupání bylo dlouhé, v motoru se začalo ozývat klepání. Usoudili jsme na povolenou kliku, už pomaleji jsme dojeli na místo setkání a Tondovi jsme do péče předali Lidku. Jako vhodné místo pro provedení opravy jsme zvolili nedokončenou čerpací stanici u silnice. Vyndat motor, sundat blok a rozebrat karter, to už jsme měli natrénované z domova. Závada byla horší, než jsme čekali, jeden ze šroubů, které spojují kliku, byl prasklý. Nepamatuji si, proč jsme rozebrané auto opustili, roadster nebylo možné nijak zajistit. Ale zloděj byl slušný, vzal si fotoaparát, škoda, že i s exponovaným filmen, různé drobnosti, ale rozebraných dílů motoru se ani nedotkl, všechno zůstalo na zemi přikryté dekou, jak jsme to opustili.

Láďa se vypravil hledat opravnu, zpátky ho přivezl mechanik Antun. Naložili jsme rozebraný motor, nářadí, litra uvázali na lano a Antun nás odtáhl ke svému servisu. Bouda, jako stlučená z bedniček od syrečků, na ploše okolo několik automobilů. Antun si prohlédl kliku, prasklý šroub, prohlásil "žilnyj materiál" a z hromady v koutě vytáhl prasklou poloosu, "Volkswagen", informoval nás. Domluva s ním byla legrační, mluvil srbochorvatsky, tomu jsme docela rozumněli, technické výrazy používal německé, "šraubencíhr, kolben, bolcen". Vysvětlil, že "něje strůja", šroub vytočí až ráno, a dal se do svojí práce, Láďa se připojil. Večer přijel kamion, asi přátelé, zdravili se nadšeně, objevil se demižon červeného, nevěřili byste, jak se z demižonu špatně pije.

Čas pokročil, kamioňáci odjeli a nám Antun určil jako ložnice dvě limuziny.

Ráno, na soustruhu, který už dávno patřil do technického musea, s vyměnitelnými převody na boku, vytočil šroub, se závitem M10 x 1,5 a kuželovou hlavou. Doma jsme na montáž spodku motoru měli desku, na tu se připevnil střední díl karteru a přidávaly se díly kliky, souosost se kontrolovala mikrometrem na stojánku, tady musel stačit pařez před boudou, oči a hrot šroubováku. Přípravek na utažení šroubů jsme asi vezli ssebou, s těmi šrouby jsme mívali potíže už doma. Musím přiznat, že na ten šroub jsme jezdili ještě několik týdnů po návratu, vždycky jsme ctili pravidlo, že stroj, který je v chodu, se nerozebírá.

 

Z Plitvických jezer jsme moc neviděli, jen jsme je objeli po silnici s dokonalým povrchem a nejméně tisícem zatáček. Provoz byl dost silný, silnice úzká, autokary zdržovaly, u silnice byly odstavné plochy, na kterých musel autokar počkat, než ho předjede kolona, která se za ním vytvořila.

Třetí den (nebo čtvrtý?) jsme se vrátili do kempu, Tonda hlásil, že se na nás mnozí ptali, někteří nabízeli, že pro nás na Plitvičky dojedou. Spřátelili jsme se s manželi ze západního Berlína, také neměli obrovský stan, křesílka a stoleček s květinami, ani karavan s verandou, přijeli na skútrech Heinkel, jeden vezl na tandemu syna, druhý vybavení na stanování.

Dál k jihu už jsme nejeli, tomu šroubu jsme z počátku moc nedůvěřovali.

Tonda dbal i na poznání při zpáteční cestě, vraceli jsme se podle západní hanice Jugoslavie. Ještě jsme se zajeli podívat k hraničnímu přejezdu do Italie. Chvíli jsme  sledovali nepřetržitý proud vozidel tam i zpět, a napadlo nás, proč nezkusit několik kilometrů Italií ? Zařadili jsme se do kolony, kdybychom jeli s Fiatem nebo jinou známou značkou, asi bychom projeli, ale aerovky byly okamžitě vykázány z řady, dál už si nás nikdo nevšímal. Zážitek, který jsme doma nesměli přiznat.

Na další cestě jsme vpravo zahlédli Bled, vlevo bílé čepičky Triglavu, bez zdržování jsme přes průmyslovou Kranjskou oblast dojeli k rakouským hranicím, Wurzelpass Tonda nepovažoval za nic mimořádného. Stoupání 10 – 12 %, to už jsme znali, ale cestou dolů najednou obrovské tabule, lebka s hnáty, v několika řečech POZOR, ZAŘADIT 1. PŘEVODOVÝ STUPEŇ, KLESÁNÍ 26 %, do protisměru odbočky s vrstvou kačírku, na štěstí nebylo klesání dlouhé, s litrem nebyl žádný problém, pro nás zážitek.

 

A jedeme dál, ještě před Glocknerem stavíme stany. Ráno pokračujeme směr Gross Glockner. Heiligenblut nás z dálky vítá štíhlou kostelní věží, zblízka závorou, u které děvčata v dirndlech vybírala mýto.

Bylo dost chladno, z chladiče vycházela pára, dostali jsme příkaz, dvě hodiny zůstat na parkovišti. Ale věděli jsme, že litr, když vaří, tak jede jako z děla. Jen se strážce odvrátil, naskákali jsme a rychle vyrazili. Čekalo nás 16 km, myslím, že stoupání do 12 %, silnice široká, bezvadná, drobná dlažba, zatáčky klopené, široké. Zahlédli jsme partu cestářů, zametali vozovku smetáky. Trochu zdržovaly vozy s obytnými přívěsy nebo loděmi na vlekách. (Já vím, že na vlecích, ale tehdy se náklady vozily na vlekách.) Servisní vozy, nevšimla jsem si značky, nelišily se od ostatních limuzin, podle situace buď za sebou táhly, nebo před sebou spouštěly, vždy na laně ty, co potřebovaly pomoc. Kde tekl shora pramen, byla odstavná plocha a konev na řetízku. Občas jsme zastavili na vyhlídce, litr nepotřeboval pauzu, Tonda s Barčou přijízděl těsně za námi, prostě rakouský benzin a studené, vlhké počasí u dvoutaktů dělaly svoje. Trávu a kytky okolo silnice nahradila kleč, potom sníh, přechody byly dost rychlé, zima hodně napříjemná. Stoupání končilo tunelem, a za tunelem bez zastavení zase dolů.

 

"Holky, držte se, mně to nebrzdí", litr zrychloval, Láďa najel k opěrné zdi, brzdění blatníkem o kamenou zeď působilo hrozný zvuk, ale moc účinné nebylo. Štěstí, že zeď brzy skončila, pokračoval travnatý sráz, do kterého se přední blatník zabořil - a bylo ticho. Láďa bez hnutí a bez jediného slova vykouřil cigaretu. Přijel Tonda a ptal se, proč jsme nezastavili na parkovišti. Nebylo nám do řeči, s Tondovou pomocí jsme vyprostili litra, přední kola založili kameny. Ze dna zavazadlového prostoru vytáhl Láďa hever a sundal zadní kolo, z brzdového bubnu se vysypaly zbytky spáleného brzdového obložení, z čelisti trčely nýty. Druhé kolo vypadalo stejně. Před cestou jsme namontovali novinku, měkké, bílé brzdové obložení, prodávalo se v pásech, v provozu doma bylo výborné, menší silou brzdilo víc než ferodo. Láďa byl připravený na všechno, měl i brzdové čelisti, obložené starým, vyzkoušeným ferodem, výměna čelistí netrvala moc dlouho. Auto ani nebylo poškozené tolik, jak jsme čekali. Trochu zmáčnutý a odřený přední blatník, obroušená matice předního kola a klika dveří. Velké štěstí, přední pneumatika přežila bez poškození.

Pod Gross Glocknerem už jsme se cítili jako doma, na konci cesty už se nic nezapomenutelného nepřihodilo.

 

Ještě poznámka: po návratu z Plitviček nás napadlo, že v celním prohlášení byl zapsaný i fotoaparát, abychom nebyli v podezření, že jsme ho prodali, krádež jsme ohlásili a dostali od místní policie kopii protokolu. V zimě přišla pozvánka na ministerstvo zahraničních věcí, příjemné překvapení, zloděje dopadli, fotoaparát se vrátil, se ztrátou filmu jsme se museli smířit.

 

Odpočinek někde v horách

Na molu v Novim Vinodolskim jsme budili pozornost

 

Krátký pohled na přístav ve Rjece

 

  Důkaz, že jsme tam opravdu byli

 Vrchol Gross Glockneru se ztrácel v mlhách

—————

Zpět