KUBA – socialismus se zbytky koloniálního přepychu

24.01.2015 15:33

 

Mám ráda krásná stará auta i krásné staré stavby, proto jsem uvítala pozvání ke společné dovolené na Kubě.

Bylo to v březnu 2012, turisté už byli vítáni, hotely byly obvykle z 51% v majetku státu, 49% patřilo zahraničním společnostem. Soukromé podnikání bylo v omezené míře povoleno, do prostorů pro turisty směli jen místní, kteří tam byli zaměstnaní. Eura a dolary se měnily za konvertibilní Cuc, plat místních byl v Cuc nekonvertibilních.

 

Pokračování první Varadero

 

Do hotelu Kawama Club ve Varaderu jsme po únavné cestě přes Vídeň, Madrid a Havanu dojeli pozdě v noci – nebo časně ráno – místního času. Pokoje jsme dostali v pavilonu, který pravděpodobně pamatuje ještě generála Batistu, dohromady s dalšími třemi tvořil malé atrium, vnější schodiště do prvních pater, balustrády a kašna uprostřed navozovaly atmosféru španělských paláců, slabé světlo nočních lampiček v pokoji ukazovalo rustikánlní nábytek. Zklamání přišlo ráno, okna nešla otevřít, žaluzie ohnuté z plechu byly v rámech přivařené, trošku denního světla vpouštěly jen otevřené dveře na terasu. Původní kovaná čela postelí byla postavená za skoro novými válendami, jedno bylo ještě připevněné ke zdi, u druhého už hmoždinky vypadly a bylo jen opřené válendou. Tmavé skvrny nad dveřmi a pod stolem vypadaly jako plíseň, atrium mezi vilkami zarostlé plevelem.

Po reklamaci jsme dostali pokoje v novějším pavilonu. Čela původních postelí za válendami už nás nepřekvapila, proč ne, bylo to účelné, válendy byly pohodlné, s čely ladily noční stolky a křesílka. Zajištění dveří na terasu bylo nahrazené řetízkem. V koupelně původní obkládačky, nad starou, už hodně zašlou vanou nová jednopáková baterie se sprchovou hadicí, nové porcelánové umyvadlo zasazené do původní široké mramorové desky, nad deskou veliké broušené zrcadlo s vyleptaným emblémem hotelu, místy už slepé.

Náš hotel byl jeden z nejstarších, na pláži bylo dost prostoru, a do městečka se při troše sebezapření dalo dojít pěšky.

 

Varadero se díky turistice z chudé vesnice rybářů a výrobců soli změnilo na výstavné městečko, pohledné domky v pastelových barvách, mříže víc pro ozdobu než pro bezpečnost, prodejny suvenýrů přímo v domcích nebo na prostranstvích ve stanech, suvenýry vkusné, dřevěné, kožené, bambusové, vyřezávané figurky měly švih, klobouky, háčkované šatky, halenky.

Síť ulic s malými výjimkami pravoúhlá, po délce poloostrova avenue, k označení stačila čísla do pěti, napříč ulice 1 – 65, dopravních značek nemnoho, afalt i v panujícím vedru pevný. V ulicích se pohybovala fantastická směska vozidel, jejich uživatelé byli slušní a vzájemně se respektovali.

Americké limuziny padesátých a šedesátých let, v provozu udržované všemi dostupnými prostředky, většinou sloužily jako taxíky. Žluté taxíky předstíraly, že jsou fordy z třicátých let, pod kapotu jsem žádnému nekoukala, ale teleskopické tlumiče pod předními blatníky a drobné detaily budily nedůvěru. Nových vozidel nebylo moc, převažovaly Peugeoty, zahlédli jsme i několik Octavií a renovovaného Spartaka. Vozíky nákladní i pro dopravu osob tažené jedním nebo dvěma koníky, cyklisté, tříkolové rikši. Nové skútry patřily půjčovnám, starší, dost opotřebovaná jedno- i třístopá vozidla používali soukromníci.

 

Všichni Kubánci i Kubánky, ať už to byl personál hotelu včetně zahradníků, řidiči autobusů, obsluha v barech i kafeteriích, byli ochotní, usměvaví, netuším, jestli to měli v pracovní náplni, nebo to vyplývalo z povahy nebo z očekávání kapesného. Kubánky měly správné tvary vpředu i vzadu.

Jemný bílý písek, moře azurově modré, u obzoru tmavé až do černa, palmy, květy ibišků, to všechno bylo ve skutečnosti ještě krásnější než v prospektech.

 

K prvnímu výletu jsme použili patrový autobus, jezdí zhruba v půlhodinových intervalech, jízdenka (v přepočtu asi 100 Kč) platí celý den, na neomezený počet nastoupení. Autobus měl označené stanice, ale řidiči zastavovali, kde je kdo požádal, místní ho nepoužívali.

 

Poloostrov Hicacos, podle městečka na jeho úpatí také nazývaný Varadero, je na mapě skoro neviditelná nudlička, dlouhá asi 20 km, místy široká sotva kilometr, směřuje k severovýchodu, pověstné pláže bílého písku jsou na severní straně, na straně obrácené k ostrovu je komunikace.

 

Troufám si říct, že překrásnou pláž objevil a probudil k životu americký magnát Alfred Dupont. Na přelomu dvacátých a třicátých let koupil pozemky od potomků bývalé plantážnické rodiny. Podle návrhu autora Havanského Capitolu postavil na nízké skále nádhernou třípodlažní vilu Xanadu, s devítijamkovým golfovým hřištěm a přístavem pro jachty. V okolí si počali stavět letní vily další bohatí američané i dobře situovaní kubánci, stavěly se i hotely. Všechno bylo uměřené, stavby nepotlačovaly zeleň. Po revoluci 1959 byly hotely, vily boháčů i soukromé pláže znárodněny a klientela se změnila.

Renovovanou vilu Xanadu jsme si prohlédli, původní, pomalý a rachotící výtah nás dovezl z přízemí na terasu ve třetím patře. Výtah jezdí i do sklepa, ale ne pro návštěvníky.

 

Dál od městečka, za vilou Xanadu jsou stavby modernější, můj vkus to není. Ty bližší hotely připomínají pražské paneláky, čím dál, tím větší a přepychovější. Na plážích slunečníky v řadách jeden vedle druhého, jak cvičenci na spartakiádě. Nákupní centrum na Plaza America připomíná československý Tuzex.

Nejbližší autobus nás dovezl zpátky do městečka, nedalo mi to, ještě chvíli jsem pozorovala a fotografovala provoz v ulicích městečka.

 

Pokračování Zátoka sviní

 

—————

Zpět