Jaroslav F. Koch

27.05.2014 18:32

Jaroslav F. Koch

První pracovní den roku 1955 jsem nastoupila do pražské konstrukce ČZM Strakonice k J. F. Kochovi. Ta konstrukce byla tehdy ve dvou bývalých velkých bytech v paláci Světozor, na rohu Václavského náměstí a Vodičkovi ulice, hlavní pracovní náplň byla konstrukce jednoúčelových obráběcích strojů a transferových linek.  J. F. Koch byl výjimkou, v největší místnosti, s vyhlídkou na Václavské náměstí i Jindřišskou ulici pracoval  na konstrukci skútru.

Po maturitě na průmyslovce jsem za sebou měla nepříliš úspěšný rok v konstrukci přípravků n. p. Pal v Radotíně. Naivně jsem očekávala, že v ČZM Strakonice se nějak dostanu k zajíždění a zkouškám nových motocyklů, nejraději i k účasti na teréních soutěžích.                                     

J. F. Kochovi bylo šedesátdva roků, měl  nepřehlédnutelné, bílé vlasy, v kondici se udržoval pravidelným cvičením. Patřil k té generaci, která nosila do zaměstnání světlou košili a kravatu, nikdy se nerozčiloval, neslyšela jsem, že by křičel nebo mluvil hrubě. Občas naznačil, že žádné potěšení mu není cizí. Služebně starší kolegové o něm mluvili jako o Jarouškovi a někdy citovali jeho devadesátišestiletou matku, která ho napomínala, aby už nedělal klukoviny a neskákal po hlavě do rybníka. Dnes to vypadá  trochu  jako zlehčování, ale tehdy v tom byla znát hluboká úcta a obdiv.

Bývalé spolupracovníky i mně oslovoval křestním jménem a tykal nám, mně velice  těšilo, že mě představoval jako svojí spolupracovnici. Občas krátce vzpomněl účast na soutěži nebo dálkové jízdě, několikrát se zmínil, že  o svém životě  napíše knihu „Milion kilometrů za řidítky a za volantem“.

Výrobní dokumentace skútru byla před dokončením, na konstrukci nemám žádnou zásluhu. Podle pokynů pana Kocha jsem dodělávala poslední detaily, kreslila  sestavy menších skupin, upravovala gumové pružící elementy. Nejpracnější bylo zadní kyvné rameno, zadní kolo  uložené letmo na slabostěném odlitku, který součastně sloužil jako kryt řetězu.   “U toho, Jaroslavo, když chceš ušetřit váhu, některé součástky musejí mít více funkcí“. 

Věnoval mi na pauzáku tuší provedenou část sestavy motocyklu JFK, obdivovala jsem pečlivé provedení všech detailů, včetně článků řetězu. Ten pauzák byl dávno složený, muselo se s ním zacházet velice opatrně aby se nerozpadl. Já jsem s ním naložila úplně hloupě, vyměnila jsem ho za nějakou dokumentaci k aerovkám.

Skútr se měl jmenovat  Jet, to je anglicky Tryska, ve Strakonicích dostal politicky přijatelné jméno Čezeta.

Výrobní dokumentaci jsme předali do Strakonic, J. F. Koch ukončil pracovní poměr v ČZM. Pro výrobní družstvo Drupol ještě nakreslil přívěsný vozík ke skútru, nazvaný  Druzeta.

Já jsem přešla do konstrukce jednoúčelových obráběcích strojů, k teréním soutěžím jsem se dostala jinak, než jsem čekala, ale přece.

Pan Koch mě představil své druhé ženě, byla Rakušanka, jmenovala se Isolda. Občas mě zvali na kávu, nenápadně mě vychovávali, Isinka mě učila němčinu. Bydleli na rohu Dittrichovi a Trojanovi ulice, do obrovského obývacího pokoje se bez problémů vešel krb a veliká sedací souprava, sestava skřínek, na jedné skřínce stála plastika krásné antické hetery Fryne, v úleku se cudně zakrývala rukama. No samozřejmě, u jednoho ze šesti oken stálo to pověstné rýsovací prkno, ale také stolek zaplněný cizojazyčnými  technickými časopisy.  Na čestném místě bylo historické křeslo, sedával na něm Jan Neruda, když hrál s jeho dědečkem šachy.

Isinka mě žádala, abych jí nazývala křestním jménem. Byla to doba, kdy si soudruzi tykali, ale pro mě byl věkový rozdíl a úcta nepřekročitelnou překážkou.  A najednou, ve vzpomínkách, plním její přání docela automaticky.

V roce 1959 mě pan Koch doporučil k účasti na propagační jízdě děvčat na deseti skútrech, pořádané Mototechnou a ČZM Strakonice.  Díky jeho doporučení  jsem se také jako jediná z účastnic, společně se třemi muži z doprovodu, zůčastnila výjezdu po tatranské magistrále na Skalnaté Pleso.

V září jsem se  na Čezetě ještě zúčastnila hvězdicové jízdy do Strakonic „U toho, Jaroslavo, musíš volit trasu s dlouhými, přímými úseky, aby jsi často nepotřebovala potvrzení průjezdu.“ Start jsem si nechala potvrdit v budově bývalého Autoklubu v  Opletalově ulici a Kochovi mě symbolicky odmávli černobíle kostkovaným šátkem.

Vzpomínám si, v tom roce,  už dost pozdě na podzim, v hodně špatném počasí, podnikli Kochovi výlet na Slovensko – na skútru Manet. Pan Koch o tom moc nemluvil, ale vypadalo to, že chtěl  dokázat použitelnost Maneta v těžkých podmínkách.

Pro běžný provoz měli Fifinku, tedy Fiat 600. S Fifinkou byli několikrát v Jugoslavii, jezdili na jižní konec Istrie, do kempu v Medulinu. Jednou mě i s přítelem vzali Fifinkou do Živohoště, abychom v pohodlí vypili kávu, vezli  ssebou i skládací židličky a panem Kochem vyrobený stoleček.

Můj přítel měl Mloka, malou plachetnicí třídy junior, místo plachty jí poháněl stabilní motor DKW 100 ccm. Nevzbuzovalo to důvěru, ale Isinka s odvahou nastoupila a zúčastnila se vyjíždky.

Žila jsem tehdy přítomností, kromě běžných starostí mě zajímaly soutěžní motocykly, po nich aerovky, trochu i domácnost.  Pozdě jsem si uvědomila, jak pozoruhodnou osobností byl pan Koch, a jak velká chyba byla, že jsem se neptala a pozorně neposlouchala jeho vyprávění. Naštěstí po mně přišli další, kteří podrobně popsali činost J. F. K.,  pokrokové konstrukce jeho motocyklů, nezanedbatelný podíl na organisaci výroby motocyklů i letadel a sportovní úspěchy.

 

S Kochovými na Živohošti, jediný obrázek v mém archivu

 

 J. F. Koch u svého rýsovacího prkna, z archivu Libora Marčíka

 

 

—————

Zpět